Cesta do Ameriky nebo do vlastního srdce?

Jsem přesvědčená, že letím do Ameriky tančit kruhové tance a cvičit qigong pro ženy. Najednou tři dny před indexodletem zjišťuji, že ne.
Okolnosti, které jsou příčinou zrušení letu, se na první pohled tváří, jako bych s nimi neměla nic společného. A přesto vím, že mám.
Tahle cesta není o tom něco vidět, něco zažít, je to vnitřní cesta. Cesta pokory.
Přichází otázka: „kdo je ten, který řídí, jestli poletím nebo ne?“.
Říká se : „tvoje mysl tvoří realitu“.
Máme zkušenost, že když si něco hodně přejeme, tak to přijde, i když je to nereálné, prostě se to stane.
Ale někdy to člověka pozastaví a dá mu okusit sklenku čisté důvěry a přijetí.
Vzpomněla jsem se na seminář Daisy Lee v Polsku, učitelky ženského qigongu, kde jsem potkala mladého faráře. Krásný mladík vedl dětský křesťanský tábor ve stejném objektu jako jsme my dělaly qigong pro ženy.
Viděl nás cvičit a zajímal se, co to je za cvičení. Když jsem před ním zmínila pojem energie, strnul, pokřižoval se a odešel. Bylo mi to moc líto.
Potkala jsem ho znovu v jídelně a dala se s ním do řeči, chtěla jsem mu vysvětlit, že jdeme stejnou cestou. Koukali jsem si dlouho a hluboko do očí, naše slova si nerozuměla a přesto jsem cítili propojení.
Řekl: „víš já všechno co dělám, dělám pro Boha. Hraji si tady s těma dětma, modlíme se. Když ráno vstanu, vstávám pro Boha, když jím, jím pro Boha, když usínám, spím pro Boha.“
To, co mi v tu chvíli předal, nebylo ve slovech. Byla to hloubka života. Pokora k tomu, jak se věci dějí ve správné chvíli, v řádu, kterému lidská mysl nemůže porozumět.

A nyní, když byly Velikonoce, já už měla sedět v letadle a pak tančit kruhové Tance světového míru (Dances of universal peace) na mezinárodním setkání mladých lidí v Coloradu, jsem místo toho seděla doma. A tak jsem zpívala s kytarou v aramejštině Ježíšova Blahoslavenství. Slova, jejichž různé překlady dávají velmi otevřený pohled na život bez jakéhokoli náboženského přesvědčení.
A najednou jsem cítila situaci ukřižování, něco ve mně s ní rezonovalo. S tím symbolem, který jsem v kostelech vždy odmítala, to utrpení, které z něj přicházelo. Cítila jsem, jak je tam to lidské tělo Ježíše na kříži.
A je tam s plnou důvěrou, a vlastně tam není nikdo, kdo by se mohl nazývat on.

Je tam jen otázka: „Kdo jsem já?“

Otevřela jsem knihu od Radka Daniela Přišel, zemřel, zvítězil, kterou mi jednou při mé cestě stopem věnoval jeden milý křesťan a tam je psáno:

“Nebylo pochyb, Ježíš byl skutečně mrtev. Nezemřel však na následky ukřižování ani ho nezabila rána kopím, ale puklo mu srdce. Roztrhlo se duševní trýzní, které mu způsobilo oddělení od Boha.“

A ke mně přicházely slova: „kdo je ta, kterou trápí, že neodletěla, kdo jsem já?
Je to trápení pouze oddělením od „Boha“?“
Myšlenky, emoce, neuronové vzruchy a následný pohyb těla ke mně přicházejí sami od sebe, odkud to vše pochází?

„Nevím“

Odpověď jasná a přeci neuchopitelná. Snad tohle je ta odpověď, jak být šťastná, být si vědoma, že se to všechno děje samo, nezávisle na posuzování, jestli to je dobré či špatné. Že to všechno je tu v souvislostech, Přírodě,
Vesmíru, Bohu a vytváří to dokonalý a napínavý příběh.
A tak jsem moc vděčná za to, co nám ten život přináší:)

S láskou Petuka

Napsat komentář

Facebook IconNavštivte mou druhou domovskou stránkuNavštivte mou druhou domovskou stránkufacebook like button