Cesta do země plné úsměvů – Thajska

  OLYMPUS DIGITAL CAMERA
(cesta proběhla v roce 2007)
Dva týdny před odletem na Sri Lanku jela máma s nadšením vyzvednout do Prahy zamluvené letenky. Jaké však bylo její překvapení, když jí mladík za pultem sdělil: „Moc se omlouvám, ale vaše místenky už koupili jiní zákazníci…“ Holt podplatit se dnes už dá prakticky cokoliv. A tak během několika pár minut mi zvonil telefon a v něm ani ne moc zklamaný hlas mámy mi sdělil: „Letenky nám prodali…včera mi přišla nabídka levných letů do Thajska, tak asi pojedeme tam…“
A tak jsme jeli. Ve složení čtyř lidí ze Sedlčanska jsme 31.10. 2007 nasedli do letadla a vznesli s pocitem absolutní lehkosti vzhůru do oblak, směr Kijev – Bangkok. Třináct hodin čistého času jsem za sebou na nebi nechávali bílou čáru z mraků a naše opojení z nádhery pocitu být skoro jako pták, pomalu opadal. V hlavním thajském městě Bangkoku jsme vylezli z letadla rozlámaní a třicetistupňový rozdíl teploty vzduchu, nám energie rozhodně nepřidal.
Vyměnili jsme si peníze. V Thajsku se platí báty. 1 bát = 0,6 koruny české, což pro obyvatele naší republiky znamená stravování a nákupy v Thajsku přímo za hubičku.

Cesta z Bangkoku

První naše zastávka mířila do historického města Ayutháya. Vzhledem k tomu, že jediné co vedlo naše kroky byl průvodce Thajskem vydaný firmou Lonely Planet, museli jsme se o všechno postarat sami, nikdo nám nestál za zády a neříkal: „Tady jsou vaše jízdenky na vlak, madam.“ Tím to byla větší legrace. Sedli jsme do autobusu plného Thajců, kteří se nám trochu smáli, s jakou zmateností nechápeme místní systém dopravy. Za velmi temperamentní jízdy se k nám dokymácela mladá Thajka, kterou co chvíli nějaká zatáčka donutila pevně se držet madla autobusu. Vybrala od nás peníze za jízdu a ačkoli uměla sotva anglicky říct kolik to stojí, pochopila i zastávku, na které budeme vystupovat. Jeli jsme tak rychle, že řidič na nástupištích vždy jen přibrzdil a lidé vystupovali a nastupovali už zase za jízdy a to i ti starší. Po té jsme uvízli ve stojící koloně a tak jsme mohli sledovat, jak jsou místní zvyklí jezdit v otevřeném úložním prostoru aut a to i třeba v patnácti lidech.
OLYMPUS DIGITAL CAMERA

vlak

Vystoupili jsme u vlakového nádraží. Na nástupišti jsme byli jediný bílí. Thajci nám bílým říkají Farangové, podle jednoho nazelenalého ovoce, a tak jsme spoustě lidem posloužili jako docela zajímavý předmět na podívanou. Vlak přijel asi o dvacet minut dříve, než měl, i přesto jsme nasedli do starého vagónu nacpaného místními domorodci. U dveří leželi mladíci, kteří se trochu odsunuli, abychom mohli projít, jen protože jsme měli jinou pleť a bylo jim nás asi líto. První osoba, jež námi byla spatřena, byl meditující mnich v oranžovém rouchu. V klidu , za neustálého kodrcání se vlaku na kolejnici, seděl a vypadal absolutně spokojený a ničím nedotčený. Dále už byli vidět jen obsazené sedačky lidmi bez jediného náznaku volného místa k sezení. V domnění, že s těmi velkými batohy na zádech asi prostojíme celou hodinu předpokládané jízdy, jsme se s nejistým výrazem chytli šedivých držáků a v tu chvíli jedna rodina Thajců, se dvěmi malými dětmi, vstala, uvolnila nám mlčky, jen s úsměvem, místo a šla se vtěsnat ke svým známým na jiné sedačky.
Cesta vlakem nám ukázala také další a asi tu nejchudší stránku thajského života. V močálech postavené slumy – narychlo postavené “baráčky“, z toho co se naskytlo, co sloužili stovky lidem jako stálé obydlí. Vlak jel s otevřenými dveřmi, což sloužilo jako přírodní klimatizace a také to poskytovalo mladým chlapcům produkci trochu adrenalinu, jejich organismu to zajisté poskytovalo takové uspokojení, že už neměli potřebu jezdit mezi vagóny nebo dokonce na nich.
OLYMPUS DIGITAL CAMERA
Ayuthaya
Městečko plné buddhistických chrámů, historických památek a nekonečně mnoho křížených psů. Vzhledem k tomu, že buddhisti neuznávají zabíjení jakýchkoli zvířat, včetně komárů (to asi už jen ti opravdu věrní buddhistické cestě, která směřuje ke stavu vysvobození z pozemských útrap – Nirváně) potkali jste na každém rohu smečku pouličních psů, u nichž prašivina nebyla výjimkou. Psů, jež žijí tzv. na vlastní pěst, je v celém Thajsku hodně, ale Ayuthayu jsme vyhodnotili jako město těch nejrozličnějších a také nejméně udržovaných plemen. Ačkoli auta, jezdící v levém jízdním pruhu, jsou zvyklá, že jim tam psi do silnice běžně skáčí, přesto je mnoho zvířat, která takovýmto nedopatřením přišla o končetinu nebo chodí zkrvavená po městě.

Buddhistické obětiny

Poprvé jsme zde s mým přítelem skládali obětinu Buddhovi. Podle instrukcí, jež jsme našli na internetu, a vzoru místních lidí, jsme zapálili tři vonné tyčinky (každá má svůj význam), potom svíčku jako symbol osvícení a přidali jsme do vázy plné květin jednu svou, se vzpomínkou na pomíjivost krásy. Papírkem jsme otřeli zlaté pozlátko ze sochy Buddhy nebo sochy, kterou jsme si vybrali (byl zde veliký sedící Buddha, několik menších a další sochy bohyň, či mnichů) s myšlenkou svého přání.
Stánky na ulicích se spoustou sošek, nás nemohli nenalákat, abychom si nějakého strážce domů nekoupili. Bohužel je na letišti pravidlo, že se sošky Buddhů a ostatních posvátných bytostí nesmí ze země vyvážet. Přesto jsme si jednu menší pořídili a vsadili na to, že když ji dáme do velkého zavazadla, co leží v letadle v úložním prostoru, Thajci na ni nepřijdou (nakonec opravdu nepřišli).
OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Mae Sai

Vzhledem k tomu, že v thajském království je veliké vedro, jsou místní obyvatelé opravdu hrdí na to, že existuje klimatizace. Když jsme si kupovali dražší jízdenku do VIP autobusu, ve kterém jsme hodlali cestovat přes noc napříč Thajskem, až do severního městečka Mae Sai, hraničícího s Barmou, čekali jsme pohodlí. Toho se nám dostalo, dokonce i s thajským filmem, ve stylu americké komedie, ale celou noc jsme leželi zakuklení v mikinách, dlouhých kalhotách a dekách, jež nám vypůjčili, i přes to jsme se klepali jako ratlíci. Naše snahy vysvětlit řidiči, že je nám zima, nepomohly a tak jsme celou noc poslouchali “pšíkající“ Thajce, plně smířené se svým osudem cestovat v dražším autobuse.

Tuk-tuk

Při přestupu nás do města Mae Sai odvezlo malé autíčko zvané tuk-tuk. Pokud znáte místní ceny, tak se s ním dokážete svézt za pár korun, my jsme je neznali a podle toho se k nám také chovali. Tato skutečnost nám v zápětí došla a při nákupech oblečení a všech ostatních věcí na trzích, jsme začali smlouvat. Většinou šla cena o dvě třetinu dolů. I přes to si ale na nás Thajci vydělali, protože skutečná cena pro místní byla mnohem nižší. Tato skutečnost už nám tolik nevadila, jelikož v Čechách bychom za všechno zaplatili čtyřikrát až pětkrát víc.

   Amulety

Thajsko je proslulé svými výrobky amuletů na krk. Pokud je člověk nosí na krku, chrání ho a přinášejí mu štěstí. Nedávno u nás v televizi běžel pořad, že je v Thajsku dokonce “amuletomanie“, na trhu se objeví nějaký dobrý amulet a lidé by za něj dali veliké peníze, jen aby ho mohli nosit. Někteří ho dokonce zkoušejí s pistolí v ruce a pokud kulka skrz plíšek neprojde, berou ho za jakoukoli cenu.
I my, ačkoli jsme o nějaké “amuletomanii“ neměli ani potuchy, jsme si koupili několik těchto ochranných předmětů domů. Mnich který nám je prodával, byl silný kuřák, což nás docela ohromilo. Když jsme odcházeli, popadl ho silný kuřácký kašel.

Hmyz, zase hmyz… všude hmyz

Ubytovali jsme se u jedné příjemné paní, dobře mluvící anglicky, v chatičkách asi za 150 Kč. Nebyly nijak dobře vybavené, dokonce tam nebylo ani povlečení na deky, ale spát jednu noc se tam dalo… To jsme si mysleli až do večera, kdy jsme s přítelem Jirkou přišli do pokoje a po stěně nám lezlo dlouhé “přicucnuté“ zvíře, důvěrně se podobající pijavici. Zavolali jsme paní domácí a ta nám sdělila, že prý je to jen taková neškodná žížala… moc jsme jí nevěřili, zvlášť když jsme potom našli druhou jak se snaží dobýt do našeho pokoje. Tím styk se zvířátky nekončil. Když Jirka šel zatáhnout záclony, vysypalo se na něj snad celé mraveniště zrzavých drobečků a jak se lekl, tak první co udělal bylo, že si lehl do naší postele. Thajsko nám opravdu ukázalo, že člověk a zvířata často žijí v jednotě, protože mravence měli dokonce i v autobusech, šváby na záchodech pokojů a pruhovaní velcí brouci, se nám na jednom místě neustále snažili dobývat do batohů za potravou.
 

Mae Sa Long

Byli jsme ve Zlatém trojúhelníku (hranice tři zemí: Barmy, Laosu a Thajska), místa známého hlavně pěstováním oppia. Vláda a hlavně král se lidem, jejichž obživou byl právě prodej oppia, snažili najít jinou práci, dali jim políčka a naučili je pěstovat čaj. Mae Sa Long je město v horách, odkud pochází asi nejlepší thajský čaj. Původní obyvatelé tuto plodinu pěstují a za pár bátů ji prodávají Číňanům, kteří se v horách usadili a tvoří více než devadesáti procentní většinu mae sa longského obyvatelstva. Ti čaj usuší (většinou hned vedle silnice) a prodávají ho s velikým ziskem.
OLYMPUS DIGITAL CAMERA

Původní obyvatelé

V horách žije několik kmenů. Například kmen Akkha, jehož ženy často celý život nedělají nic jiného, než že vyrábějí oblečení a vyšívají je a pak je pro nás za směšnou cenu udávají na trhu. Ženy chodí v barevných krojích a pokud očekáváte zářivý úsměv, jako odpověď na ten váš, nedočkáte se. Většina z nich má zčernalé zuby od žvýkání betelu (přírodní droga).
Kmeny mají svoje vlastní vesničky, kde bydlí. Když jsme byli na procházce přírodou, chtěli jsme se také podívat jak místní žijí. Narazili jsme na jednu jedinou vesnici a ačkoli někteří z naší skupiny byli naštvaní, mohli jsme být rádi, že byla pouze jedna. Pohledy nenávisti a naprostého odporu, jež na nás obyvatelé malinké vesničky házeli, nás dokonale přibili k zemi.

Upřímná láska k panovníkovi

Jaké by to u nás bylo skvělé, kdybychom všichni mohli říct, že naši vládu doopravdy milujeme.
Thajsko je řízeno na principu konstituční monarchie. Má svého předsedu vlády, horní a dolní sněmovnu. V čele thajského království stojí král Rama IX. V srdcích Thajců je ostatně král „bohem“ a jeho i královniny portréty nás provázejí všude.
Zajímavostí je oblékaní Thajců podle zdravotního stavu svého panovníka. Královskou barvou je žlutá, která je prý barva dne, kdy se Ráma IX. narodil. Žlutou nosí Thajci prakticky pořád, ještě s vyšitým emblémem svého království. Pokud král onemocní mnozí z obyvatel svléknou žlutá trika a vymění je za růžová, barvu nosí do té doby, dokud jejich vládce není znovu zdráv.

Lampang

Sloní rezervace
Půl hodinky od Lampangu se nachází veliké prostranství sloní rezervace. Přicházejí sem sloni, kteří by ve volné přírodě nepřižili. Jsou tu i jedinci, kteří v minulosti šlápli na minu, co způsobilo, že přišli o část svojí končetiny.
Nešlo by to bez toho, abychom se také na velikém zvířeti nesvezli. V párech jsme nasedli na dva slony. Úlohu řidičů plnili dva mladí Thajci, jež přesnými údery nohou za plachtícíma ušima, řídili sloní dopravu. Vzali nás do divočiny… slon na kterém seděla máma s kamarádkou porazil svým chobotem jeden strom. Naši zdárnou thajštinou, jež byla zdárná jen díky slovníku, ze kterého jsme se prapodivná slova snažili přelouskat, jsme se od našich sloních průvodců dozvěděli, že oběma vitálním zvířatům je přes padesát let, i přes to to byli ještě mladíci.
Je také možné shlédnout sloní program, kdy tito “drobečkové“ hrají na různé nástroje, koupou do míče nebo malují obrázky svým zručným chobotem.
A navíc, kdokoli z vás si může udělat několikadenní kurz na řízení slona, což je zajisté velmi zajímavá zkušenost J.
OLYMPUS DIGITAL CAMERA
Ko Chang
Jet do subtropů bez toho, že bychom nepozdravili aspoň na chvilku moře bylo pro nás téměř nepředstavitelné. Proto jsme se nevídanou rychlostí dostali znovu napříč celou zemí až na jižní ostrov Ko Chang.
Thajské masáže
Pokud si vybavujete ty kýčovité obrázky cestovních kanceláří, lákajících turisty na čistý bílý plážový písek, průzračné moře a kokosové palmy, tak nechybí mnoho, aby jste se ve své představě ocitli tam, kde my se ocitli doopravdy. Přímo na pláži jsme podstoupili thajské masáže, kde nám usměvavé Thajky rukama, nohama, lokty a ani nevím čím dalším, projížděli celé tělo, aktivovali nám energetické dráhy – meridiány a stlačováním určitých bodů se snažili odstranit energetické bloky, které negativně působily na naše jednotlivé orgány.
Thajky skvělé společnice pro bělochy
Někteří muži nejezdí do Thajska za tradiční kulturou, či památkami. Krásná snědá děvčata u baru na ně hodí očko a už se vodí ruku v ruce po celý pobyt. Samozřejmě, že je to pro Thajky práce, která jim vynese nepoměrně více peněz, než jakýkoli prodej oblečení, kdy se od rána do večera musejí hádat o pár bátů, jen aby uživili rodinu.
Většinou tu potkáte starší plešaté muže, na “služební cestě“, kteří se vrací do mladí s dvacetiletými kráskami… skoro byste věřili, že je to láska, kdyby tyto spárované dvojice netvořili více, než polovinu návštěvníků pláže.
Čtrnáct dní uteklo jako voda. Všichni zdraví, bez předpokládaných větších střevních problémů, jsme znovu mohli nasednout do letadla a podstoupit třináctihodinový let směr DOMOV, kde na nás čekal první sníh.
(Petra Arci)

Napsat komentář

Facebook IconNavštivte mou druhou domovskou stránkuNavštivte mou druhou domovskou stránkufacebook like button