Čtyři dohody – Rozhovor s Jaroslavem Duškem

Jak si z pozemského života vytvořit život v ráji?
(rozhovor pro internetové noviny mezinami.cz)
„První dohoda nás upozorňuje na to, že slova používáme někdy trochu neuváženě, mechanicky. Například rozzlobený rodič křikne na své dítě : zmiz mi z očí!
Tak teď mi řekněte jak to má to dítě udělat? … Vždyť to je velmi těžký úkol i pro zkušeného jogína. “
Co věta to velké moudro, co věta to perla. Takhle si počínají tři herci a jeden osvětlovač v pražském divadle klubu Lávka, kteří na motivy knih toltéckého šamana Dona Miguela Ruize hrají představení Čtyři dohody, jehož název je shodný s nejznámějším bestsellerem tohoto amerického spisovatele.
Hra má pevný základ, avšak každé představení je originál. Nejvíce slyšitelný i viditelný herecký výkon podává Jaroslav Dušek. Skáče na podiu předváděje nespoutaný projev dětí, které se v zápalu svého dovádění uvádějí do bytí velmi podobného stavu transu. Následně na to se uvede do role rodiče, který stav bytí v transu vnímá jako nepřípustnou rozjívenost a své robátko zkrotí nepochopitelným : „Odejdi do svého pokoje a vrať se, až budeš normální!“
Člověk konečně při těchto slovech začne přemýšlet o tom, co mnohdy v běžném životě říká za nesmysly.
Dalšími herci jsou jazzman Alan Vitouš a hudebník Pjér La Š´éz, kteří po většinu času představení vyluzují libé melodie mnohými hudebními nástroji.
Rozhovor s Jaroslavem Duškem:

Jaroslav Dušek


 

Kdy jste se začal zajímat o toltécká poselství?
Nevím přesně, kdy to bylo, myslím, že začátky lze vystopovat v dětství, v tom nekonečném prostoru lásky, zvědavosti a úžasu nad vším, co objevujeme a čím jsme objevováni.

 

Zmocnit se úkolu hrát divadlo podle Čtyř dohod je docela velké sousto. Sama jsem zezačátku vůbec nemohla uvěřit, že se toho někdo chopil. Mnoho filmů i divadel na motivy knižní předlohy nedosáhlo ani z půlky takové kvality jako kniha, tím spíš mě představení Čtyři dohody opravdu nadchlo, byla jsem na něm dvakrát a šla bych klidně znovu. Zajímalo by mě, jestli jste se ještě před tím, než jste začali nacvičovat, naučil čtyři dohody používat v běžném životě?
Myslím, že náš život je proces, v němž se učíme neustále. Jak praví Lao´c: „Co umíš, neumíš.“ Takže mám dojem, že to vše probíhá zároveň, paralelně, v mnoha úrovních a proplétajících se liniích. Jako by tam vždy neplatilo ono obvyklé lineární uvažování typu: nejprve je něco a pak se z toho něco odvine. Jako by vše probíhalo najednou. Některé věci nás v čase nepochopitelně „předbíhají“, některé „přitáhneme“ svým záměrem, svým vyzařováním. Takže v nás často určitá zpráva probouzí skryté vědění, které je v nás tak jako tak už ukryto, s tím se vlastně rodíme. V tomto pojetí nejde ani tak o to něco nacvičovat, jde spíše o objevování.

Jaký jsi ty, takový jsou i lidé okolo tebe. Jaká je vaše zkušenost s touto větou?
Při určitém přelaďování stavu našeho lidského nástroje se začne jakoby nečekaně měnit i okolí. Zjistíme s překvapením, že jsme se ocitli v jiném světě, v „jiném stavu“, kdy se z lůna „starého“ rodí něco „nového“. Takzvané vnitřní a vnější procesy nejsou vlastně oddělitelné, na což nás pak upozorňují třeba různá onemocnění. V tomto vesmíru je vše propojeno daleko víc, než si naše běžná mysl dokáže připustit. Určitou ladičkou, která nám může pomoci s naladěním a s udržováním nálady, je tělo, jehož ladičkou je srdce. Tělo je na mnoha úrovních neustále propojené s ohromným množstvím rozmanitých energií, průběžně komunikuje daleko nad rámec našeho běžného vědomého vnímání, spoustu velmi složitých činností vykonává jaksi „samo“. Proto staré tradiční společnosti říkají, že moudrost těla je větší než moudrost mysli. Jde o to vrátit kompetence tělu a srdci a dokázat se nechat jimi v jistém smyslu vést.

 

Jak jsem si sama vyzkoušela, držela-li jsem se poselství čtyř moudrých toltéckých rad, byla jsem se vším i s každým spokojena a neměla jsem potřebu hledat někde pořád dokola nějaké mouchy. Ale nikdy mi to nevydrželo déle, než týden. Sice mi sem tam nějaká myšlenka uvízla, ale tak desetkrát víc se vytratilo neznámo kam. Je to tedy určitě běh na delší trať. Jak jste to zezačátku dělal vy, když jste přehodnocoval své myšlení, než jste pochopil, jak myšlenky ve vaší hlavě fungují?
Pro mě byla v určitém okamžiku nosná myšlenka Parazita, který si nás podle toltéckého pojetí jaksi pěstuje na vytváření tak zvaných negativních emocí, jejichž kořenem bývá strach. Z něj vyrůstá třeba hněv, žárlivost, vztek, sebelítost, sentiment, narušená sebedůvěra, pocit osamocení, opuštěnosti, nepochopení, nedocenění, ale třeba i přehnaná přísnost, kladení nesmyslných nároků na ostatní, neustálé hodnocení a posuzování sebe a ostatních, vzájemné poměřování a soutěžení. Strach nám nedovolí přijmout a milovat sebe sama. Neumíme pak lásku ani přijímat, ani poskytovat, tudíž pak musíme o náhradní energie bojovat mezi sebou. Hádáme se na mnoha různých úrovních od brutálního přetahování až po sofistikované diskuse, závodíme a soutěžíme, bojujeme o kompetence ve zjevných i velmi skrytých soubojích. Ve výsledku nás tento způsob žití vyčerpává, neboť stav rozladění je vlastně výživou onoho Parazita, který většinou zaútočí překvapivě zejména v momentech, kdy si připadáme „v klidu“. Pokud je totiž Parazit nasycen, nechá nás nějaký čas na pokoji. Když mu vyhládne, žádá své sousto. Proto se učím v momentech, kdy se mě snaží zmocnit nějaký typ rozladění,, zeptat sebe sama: „Kdo to teď chce? Která část mé bytosti si to přeje? Chci to snad já? Přeji si to já – být rozladěn? Anebo je to cosi ve mně, z nepochopitelných důvodů ke mně kruté a nepřátelské?“ A tak se tak vyptávám a odpověď přijde. A může začít rozhovor, komunikace…
Vaše osobní poselství pro dnešní mladé lidi.
Pěstujme místo závislostí vědomí souvislosti.
(petu arci)

Napsat komentář

Facebook IconNavštivte mou druhou domovskou stránkuNavštivte mou druhou domovskou stránkufacebook like button